Pizza u Pepiho je slušný podnik a Pepi si dává dobrý pozor,
aby splňoval hygienické normy a včas platil panu Canatelimu patřičné výpalné.
Přesto bych vám nedoporučoval zajít si tam odpoledne na menu. Mohlo by se vám
stát, že jej nedojíte. Jako třeba Jimmi Salieri.
Cinkl zvonek nad dveřmi a příchozí v klobouku se zeptal
jediného zákazníka:
„Jimmi Salieri?“
„Hej, jo. Co chceš?“
Blam. Blam.
O čtvrt hodiny později vešel pravidelný host. Rychle zvážil
situaci a nesedl si ani ke stolu s chládnoucí Jimmiho mrtvolou, ani ke
stolu, od kterého ozbrojený cizinec přesvědčoval Pepiho, že odteď se platí
výpalné novým vládcům podsvětí. Sedl si k poslednímu volnému stolečku.
Cizinec si příchozího změřil, ale nedokázal jej úplně
zařadit. Bylo vidět, jak podvědomě cuknul k pečlivě nedbale odloženým
novinám, které musely skrývat pistoli.
„Co čumíš? Chceš taky dostat?“ vyštěkl nakonec na hosta.
„To nebude zapotřebí. Měl jsem s panem Salierim
dohodnout … jistý obchod. Ale jestli chcete hrát v tomhle městě první
housle vy a váš gang, nemám problém jej uzavřít s vámi. Jak se váš šéf
cítí ohledně diamantů? Mimochodem, jmenuji se Štefan Priessnitz.“, lhal Viktor
Canateli jako když přede kočka.
„Pojďte si přisednout, pane Priessnitz, po válce se nám bude
hodit každý spojenec!“
„Dobrá, dobrá. Můžete mi dát třeba kontakt na vašeho šéfa,“ vzal Viktor do ruky židličku a jal se
vyzvídat.
V ten okamžik se objevil u jejich stolu Pepi, obchodník
každým coulem, a ptal se na objednávky.
Cizinec si dá pizzu Hawaii.
„A co si dáte vy, pane Cana-, Priessnitzi?“ blamoval se
Pepi.
Viktor zachoval kamenně pokerovou tvář, zatímco jeho bluff
se rozpadal. I Pepimu došlo, že cizinec se rychle zorientoval a zmizel za
pultem.
V ten moment cizák šáhl noviny, ale v rychlosti
nedokázal ochopit zbraň, která klouzala po stole a ztratil tak drahocenné
desetiny vteřin. Viktor místo toho vzal jednu ze stoliček a vší silou s ní
udeřil protivníka. Solidní práce švédských inženýrů z Ikei povolila a
změnila se z bytelného Saltholmenu na prvočinitele rozlétávající se po
pizzerii. Zasažený neměl problém úder ustát, ale jeho snahy o uchopení pistole
skočily, neboť i ta se někam rozletěla.
Viktorovi došlo, že v tenhle okamžik nestihne tasit
vlastní revolver odložený s kabátem a zvolil jediný možný směr, který mu
silnější protivník dovolil – pokusit se ustát ránu pěstí a zhruba o dva až tři
metry dále přistál kus od zbytků Jimmiho oběda a ostatků Jimmiho.
Jimmy byl, abyste chápali, Pepého štamgast, což se pojilo
s jistými výhodami. Krom židle s vlastním jménem měl nárok na pochoutky,
které nebyly na jídelním lístku. Také měl u Pepiho vlastní sklenici, vlastně
půllitr, a příbor. Půllitr nepřežil
svého majitele, ale příbor, jehož součástí byl i velice ostrý nůž, stále ležel
na stole.
Znalost bitevního pole je prý rozdílem mezi vítězstvím a
prohrou.
Viktor se rychle zvedl o stůl, sebral nůž a skončil tuhle bitku
jediným rychlým sekem.
„Co teď?“ vykoukl Pepé, když hluk střetu utichl.
„Musím si zavolat.“
„A já?“
„Zruš jeho objednávku. Ananas na pizze je pořád hrdelní
zločin.“
Viktor je prostě borec! Pěkně se to rozjíždí...
OdpovědětVymazat