„Done Andreasi, už dokázali napáchat hodně škod. Jimmiho
střelili do tváře, Dvojka vyletěl do povětří s vlastním autem a Karen
někdo vylovil z Botiče. A mně potopili loď! Mou luxusní jachtu na Orlíku!“
Antonio Canateli přecházel po své kanceláři jak tygr v kleci.
„Naši spojenci ve městě jsou na tom ještě hůř. A to nám
platí za fyzickou ochranu. Nesou dost nelibě když jim třeba někdo odpálí do
ksichtu jejich zasranou benzínku. Takže
mě nezajímají nějaké prastaré příběhy s legendami o staré Praze. A jestli
víte, kdo za tím stojí, tak jste to měl vyklopit dřív, mnohem dřív.“
„Poslyš, synu,“ Andreas věděl že tohle oslovení Antonia
vždycky vytočí. Teď to ani nebylo zapotřebí, ale cítil se po všech výčitkách
v právu.
„Nejsou v městě noví, ale nikdy s nimi nebyly
problémy. Teda spousta jejich chlapů sem dorazila až teď, ale mozek operace a
celá struktura tu byla ještě před námi. Tohle město jim krátce i patřilo, ale
pak se země rozdělila a oni tu zůstali bez vazeb na vysoké politiky. Odejít se
jim nechtělo, tak pokračovali v tom, co uměli. Poskytovali útočiště,
možnost sehnat bokem zbraně nebo munici, ošetřit bez zbytečných otázek. Když se
chlap potřeboval zašít před celým světem i vlastní rodinou i vlastním šéfem,
šel za nimi. I já jsem párkrát využil jejich služeb, ostatně jako snad všichni
zkušení mafiáni.“
„O čem to mluvíte?“ chytl se boss za čelo. „To jsou nějací
entové?“
„Ne, ne ne! Bratia, pražští Slováci! Vlivný mafiánský klan
napojený přímo na nejvyšší slovensky mluvící politiky… dokud nedošlo
k rozpadu Československa. Od té doby jejich služby nebyly nikdy založeny
na zisku. Aby přežili v tomhle nepřátelském prostředí, založili podnikání
na vzájemném respektu a důvěře.“
„Tohle,“ vyložil na stůl starý Don standardizovanou info
kartičku, „je jejich boss, Juraj Lohyňa. Panovala mezi náma jistá gentlemenská
dohoda, kterou se evidentně vůči tobě rozhodl nectít.“
„Uškrtím ho jeho vlastními střevy a jeho lidi pověsím na
lampy,“ praštil Antonio pěstí do stolu.
„Jak bych to jen řekl… Chlapů máš mnoho, ale věrných málo.
Jestli do toho půjdeš, bude to krveprolití. Spousta z našich nepůjde proti
lidem, co je párkrát vytáhli z průseru. Hodně se jich třeba přidá na
jejich stranu. Už proto, že je znají mnohem déle než tebe.“
„Dobře, tak prostě usekneme hadovi hlavu. Jak Juraje najdeme?“
„Nevím. Nikdo nemá ani tušení.“
V následujícím momentu ticha Antoniův telefon spustil
jednu z melodií. Byl to Viktor.
„Poslouchej brácho, jsem tady dole v hotelu v zázemí
a vyhmátl jsem ženskou, co k nám nepatří. Jak se jmenuješ? Franciska? Hm,
takové jméno-“
„Přestaň s ní flirtovat a zeptej se, co tu chce.“
„Francisko, zůstaň kde jsi, nebo fakt střílím. Nechce říct co tu dělá,
ale prý mě zavede za nějakým Lohyňou, který…“
„No to je perfektní. Slyší nás?“
„Jenom mne.“
„Dobře, jdi s ní. Je to určitě past...“
„Dobře, brácho, ale jistě,
domluvím a co je, ehm, účelem té smlouvy?“
„Sejmi Lohyňu, nenech se zabít. Zdrž se trochu u recepce,
budu ti celou dobu hlídat záda.“
Byl to dobrý plán. Dokud ze sušičky v -2. podlaží nevyšlehly
plameny. Jak už to bývá, požár zamíchal všemi kartami. Nastala spousta křiku,
dýmu a vůbec zmatek. Asi jediný, kdo se usmíval byla Viktorova podivná společnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat