Žháři #3

Pizza u Pepiho je slušný podnik a Pepi si dává dobrý pozor, aby splňoval hygienické normy a včas platil panu Canatelimu patřičné výpalné. Přesto bych vám nedoporučoval zajít si tam odpoledne na menu. Mohlo by se vám stát, že jej nedojíte. Jako třeba Jimmi Salieri.

Cinkl zvonek nad dveřmi a příchozí v klobouku se zeptal jediného zákazníka:

„Jimmi Salieri?“

„Hej, jo. Co chceš?“

Blam. Blam.

O čtvrt hodiny později vešel pravidelný host. Rychle zvážil situaci a nesedl si ani ke stolu s chládnoucí Jimmiho mrtvolou, ani ke stolu, od kterého ozbrojený cizinec přesvědčoval Pepiho, že odteď se platí výpalné novým vládcům podsvětí. Sedl si k poslednímu volnému stolečku.

Cizinec si příchozího změřil, ale nedokázal jej úplně zařadit. Bylo vidět, jak podvědomě cuknul k pečlivě nedbale odloženým novinám, které musely skrývat pistoli.

„Co čumíš? Chceš taky dostat?“  vyštěkl nakonec na hosta.

„To nebude zapotřebí. Měl jsem s panem Salierim dohodnout … jistý obchod. Ale jestli chcete hrát v tomhle městě první housle vy a váš gang, nemám problém jej uzavřít s vámi. Jak se váš šéf cítí ohledně diamantů? Mimochodem, jmenuji se Štefan Priessnitz.“, lhal Viktor Canateli jako když přede kočka.

„Pojďte si přisednout, pane Priessnitz, po válce se nám bude hodit každý spojenec!“

„Dobrá, dobrá. Můžete mi dát třeba kontakt na vašeho šéfa,“  vzal Viktor do ruky židličku a jal se vyzvídat.

V ten okamžik se objevil u jejich stolu Pepi, obchodník každým coulem, a ptal se na objednávky.

Cizinec si dá pizzu Hawaii.

„A co si dáte vy, pane Cana-, Priessnitzi?“ blamoval se Pepi.

Viktor zachoval kamenně pokerovou tvář, zatímco jeho bluff se rozpadal. I Pepimu došlo, že cizinec se rychle zorientoval a zmizel za pultem.

V ten moment cizák šáhl noviny, ale v rychlosti nedokázal ochopit zbraň, která klouzala po stole a ztratil tak drahocenné desetiny vteřin. Viktor místo toho vzal jednu ze stoliček a vší silou s ní udeřil protivníka. Solidní práce švédských inženýrů z Ikei povolila a změnila se z bytelného Saltholmenu na prvočinitele rozlétávající se po pizzerii. Zasažený neměl problém úder ustát, ale jeho snahy o uchopení pistole skočily, neboť i ta se někam rozletěla.

Viktorovi došlo, že v tenhle okamžik nestihne tasit vlastní revolver odložený s kabátem a zvolil jediný možný směr, který mu silnější protivník dovolil – pokusit se ustát ránu pěstí a zhruba o dva až tři metry dále přistál kus od zbytků Jimmiho oběda a ostatků Jimmiho.

Jimmy byl, abyste chápali, Pepého štamgast, což se pojilo s jistými výhodami. Krom židle s vlastním jménem měl nárok na pochoutky, které nebyly na jídelním lístku. Také měl u Pepiho vlastní sklenici, vlastně půllitr, a příbor.  Půllitr nepřežil svého majitele, ale příbor, jehož součástí byl i velice ostrý nůž, stále ležel na stole.

Znalost bitevního pole je prý rozdílem mezi vítězstvím a prohrou.

Viktor se rychle zvedl o stůl, sebral nůž a skončil tuhle bitku jediným rychlým sekem.

„Co teď?“ vykoukl Pepé, když hluk střetu utichl.

„Musím si zavolat.“

„A já?“

„Zruš jeho objednávku. Ananas na pizze je pořád hrdelní zločin.“