„Jméno, datum a místo narození?“
„Opište si to z mého pasu, leží před vámi!“
„Jméno, datum a místo narození?“
„Goran Boskovic, 1962, 24. března, Jugoslávie.“
„Zaměstnání?“
„Doručovatel.“
„Co teď doručujete?“
„Co je vám do toho?“
Vyšetřující odsunul klávesnici stranou a podíval se přes
stůl na Gorana.
„Pane Boskovic, víte proč jste tady?“
Goran se kousnul do rtu, aby zabránil spojení „policejní
buzerace“ zaznít nahlas. Místo toho si dal načas, aby vymyslel něco méně provokujícího.
Během toho se rozhlédl po nudném kanclu, kde jen diplom z akademie
naznačoval, že jsou uprostřed policejní stanice. Než odpověděl, napil se ještě
vychladlého slabého čaje, ve kterém se stále ještě plácal sáček laciné
značky.
„Protože se mě před chvíli několik žižkovských parchantů
pokusilo oddě-, eh zastřelit, a vy strašně chcete vědět proč.“
„Naším úkolem je pomáhat a chránit a ani jedno nemůžeme
dělat, když s námi nebudete spolupracovat. Ujišťuji vás, že se nemáte čeho
bát, pokud před námi něco neskrýváte. Máte důvod, pane Boskovici, skrývat něco
před zákonem?“
Goran si promnul bradu, když ho napadl asi tucet incidentů,
za které by ho soudce v kterékoli zemi poslal za mříže. A to vzpomínal jen
na ty loňské.
„Víte, opravdu … nic. Nechci znít nevděčně, opravdu oceňuji,
co pro mne děláte.“
„Výborně, účel cesty?“
„Služební cesta.“
„Otevřte prosím své zavazadlo,“ ukázal uniformovaný mužík na
zásilku, pro kterou Goran vážil nebezpečnou cestu na Žižkov. Kdyby tak mělo
nožičky a mohlo za ním chodit samo! Tohle mělo jen ozdobnou barevnou stužku na
rukojeti.
„Je mi líto, to nemůžu.“
„Prosím, otevřete své zavazadlo.“
„Vážně to nejde, kufřík je na číselný zámek a já neznám kód.
Mám ho jen doručit.“
„Zajímavé. Co je uvnitř?“
„Netuším.“
„Kam ho máte doručit?“
„Nevím kam, vím komu.“
„Komu ho máte doručit?“
„To je služební tajemství. Podepsal jsem mlčenlivost.“
„Dobře, to stačí,“ nadatloval muž zákona poslední informaci
do počítače. Uložil dokument a poslal ho do tiskárny někde na druhé straně budovy.
Než odešel z místnosti, ještě se ohlédnul.
„Počkejte tady, přinesu vám to k podpisu. Dáte si ještě
čaj?“
Goran odstrčil nedopitý hrnek.
„Ne, děkuji, už jsem měl tak akorát.“
Po půl hodině dospěl Goran k přesvědčení, že na něj
mužík zapomněl a uvažoval o nejjednoduší cestě ven. Než se zvedl, dveře do
kanceláře se otevřely a vešel jiný policajt. Mladý muž, kterému to tady, soudě
podle postoje, celé patřilo. A spokojeně se usmíval. Goran v duchu zaklel. Že k tomu
měl důvod dokázala hned první věta
„Dobrý den, pane Boskovici, jsem detektiv Stárek, Miroslav a
už vím, kdo jste.“
Marcus je bůh!
OdpovědětVymazatHa, Stárek je zpět :).
OdpovědětVymazatSuper! Už jsem se bála, že 4. díl nebude. :-)
OdpovědětVymazatHK
Bude i pátý a šestý...
OdpovědětVymazatEs ist wunderbar
OdpovědětVymazatHelmut