Při jedné z výjimečných vycházek z úkrytu si Goran
koupil vedle základních surovin i knihu 365 křížovek pro všední den. Zklamalo ho, že některé ze stránek obsahovaly jen osmisměrky nebo dokonce sudoku,
ale jak dny ubíhaly a jeho zásilka stále nedorážela, vyplňoval stranu za
stranou. Vyplněné listy pak trhal, muchlal a vrhal směrem na koš, kolem kterého
se tak množily další a další vyplněné tajenky. Žádná z nich ale neobsahovala
klíčovou informaci: kdy?
Přitom pobyt v Praze byl evidentně každým dnem
nebezpečnější, jak dokazoval opakovaně se ozývající telefon. Viktor asi oznámil
změnu majitele telefonního čísla a jeho kolegové ze zločinu toho měli na srdci
dost, aby jejich zprávy přinášely vítané rozptýlení. Většinou lépe či hůře
maskované vyhrožování, ale rozhodně se jim nedal upřít jistý styl.
Na konci těchto dní mu zavolal Viktor. Chce zpátky svou
pistoli CZ 75. Zdálo se, že mu na ní opravdu záleží, ale ještě něco jiného jej trápilo.
Goran dospěl k tomuhle závěru podle toho, jak byl hovor protahován. Ale
rozhodl se spolupracovat. Čekání bez komunikace s lidmi už mu taky
lezlo na nervy.
„A co telefon? Nepřišly mi nějaké zprávy?“
„Nic důležitého, vlastně to bylo všechno pro mne. Většinou vyhrožování od zdejší mafie.“
„Nějaké zajímavé?“
„To bych řekl. Ukazuje se, že šílené město plodí šílené
mafiány. Několik zpráv bylo celkem normální i když morbidní typu ‚dostanu tě,
bla bla bla, peníze jsou moje, bla bla, nový mercedes!‘, ale aspoň jsem z nich
zjistil, že se zvedla odměna za mou hlavu…“
„To je pravda, už je to více než milion.“
„… a pak dostanu nejapnou nabídku od někoho s ruským jménem,
že mi ugriluje moje masové kuličky! A o den později od stejného člověka
otázka, jestli vím, jak dopadnou na rožni rajčata…“
„Tak to je drsný!“
„Od někoho jsem zase dostal nabídku, že mě dostane na
titulní stránku Večerního ticha. Když jsem se zeptal jak, odpověd byla ‚lukem
a šípy‘.“
„A cos na to…?“
„No odmítl jsem! A pak některý nedávají vůbec žádný smysl. Jedna
zpráva obsahovala jen ‚Kvák, kvák, kvák, kvák. Kvák kvák. Kvák.‘“
„Tu bych bral dost vážně.“
„Hm, jasně… Proč mi voláš?“
Trvalo to déle než pár vteřin než se ozvalo:
„Vím, jak vypadáš. Vím, jak se chováš. Vím toho o tobě nejvíc.
Poznám tě z dálky. Mám výhodu nad ostatními. A přesto, když jsi měl tu
šanci, nechal jsi mě být. Doufám, že nepočítáš, že tě nechám běžet!“
„Poslouchej - už jsem dostal svého posledního. Když jsem sledoval,
jak odchází, jak to má za sebou, ony dvě do srdce člověku na cestu prostě stačí…
Řekl jsem si dost. Dodělám poslední job a hodím to za hlavu. Tolik mrtvých je
na mé svědomí akorát dost. Ale dávej pozor. Jestli se, Viktore, dostaneš mezi
mne a … cokoli co tu musím dokončit, tak se seznámíš s pracovním koncem
vlastní pětasedmdesátky. To moje svědomí ještě unese.“
Následující den zásilka konečně dorazila.
Žádné komentáře:
Okomentovat