13. března 2015

Srdečné pozdravy #4



„Jméno, datum a místo narození?“
„Opište si to z mého pasu, leží před vámi!“
„Jméno, datum a místo narození?“
„Goran Boskovic, 1962, 24. března, Jugoslávie.“
„Zaměstnání?“
„Doručovatel.“
„Co teď doručujete?“
„Co je vám do toho?“
Vyšetřující odsunul klávesnici stranou a podíval se přes stůl na Gorana.
„Pane Boskovic, víte proč jste tady?“
Goran se kousnul do rtu, aby zabránil spojení „policejní buzerace“ zaznít nahlas. Místo toho si dal načas, aby vymyslel něco méně provokujícího. Během toho se rozhlédl po nudném kanclu, kde jen diplom z akademie naznačoval, že jsou uprostřed policejní stanice. Než odpověděl, napil se ještě vychladlého slabého čaje, ve kterém se stále ještě plácal sáček laciné značky.
„Protože se mě před chvíli několik žižkovských parchantů pokusilo oddě-, eh zastřelit, a vy strašně chcete vědět proč.“
„Naším úkolem je pomáhat a chránit a ani jedno nemůžeme dělat, když s námi nebudete spolupracovat. Ujišťuji vás, že se nemáte čeho bát, pokud před námi něco neskrýváte. Máte důvod, pane Boskovici, skrývat něco před zákonem?“
Goran si promnul bradu, když ho napadl asi tucet incidentů, za které by ho soudce v kterékoli zemi poslal za mříže. A to vzpomínal jen na ty loňské. 
„Víte, opravdu … nic. Nechci znít nevděčně, opravdu oceňuji, co pro mne děláte.“
„Výborně, účel cesty?“
„Služební cesta.“
„Otevřte prosím své zavazadlo,“ ukázal uniformovaný mužík na zásilku, pro kterou Goran vážil nebezpečnou cestu na Žižkov. Kdyby tak mělo nožičky a mohlo za ním chodit samo! Tohle mělo jen ozdobnou barevnou stužku na rukojeti.
„Je mi líto, to nemůžu.“
„Prosím, otevřete své zavazadlo.“
„Vážně to nejde, kufřík je na číselný zámek a já neznám kód. Mám ho jen doručit.“
„Zajímavé. Co je uvnitř?“
„Netuším.“
„Kam ho máte doručit?“
„Nevím kam, vím komu.“
„Komu ho máte doručit?“
„To je služební tajemství. Podepsal jsem mlčenlivost.“
„Dobře, to stačí,“ nadatloval muž zákona poslední informaci do počítače. Uložil dokument a poslal ho do tiskárny někde na druhé straně budovy. Než odešel z místnosti, ještě se ohlédnul.
„Počkejte tady, přinesu vám to k podpisu. Dáte si ještě čaj?“
Goran odstrčil nedopitý hrnek.
„Ne, děkuji, už jsem měl tak akorát.“

Po půl hodině dospěl Goran k přesvědčení, že na něj mužík zapomněl a uvažoval o nejjednoduší cestě ven. Než se zvedl, dveře do kanceláře se otevřely a vešel jiný policajt. Mladý muž, kterému to tady, soudě podle postoje, celé patřilo. A spokojeně se usmíval. Goran v duchu zaklel. Že k tomu měl důvod dokázala hned první věta
„Dobrý den, pane Boskovici, jsem detektiv Stárek, Miroslav a už vím, kdo jste.“

5 komentářů: