Tu scénu, kde si chlápek zapomene tašku s municí a musí
všechny padouchy posekat katanou znáte? Tak tohle by se Antoniovi nikdy
nestalo. Vyndal z auta tašku a z ní 4 zásobníky a pátý zarazil do
bullpupu a znovu zkontroloval hladký chod zbraně.
V tenhle moment už nevěřil nikomu. V dálce barvila
obzor doruda světla z Prahy. Dnes možná rudější než jindy, protože chlapi
podle jeho rozkazu podpálili několik safehousů nepřítele. Opravdu došlo
k tomu, že část jeho lidí se na rozkaz vykašlala a jiní sběhli a celé operaci
bránili. Střílelo se a hodně. Dokonce některá jejich vlastní skladiště padla.
Nastal chaos, kterému běžně bránil jeho bratr, protože se do těchle bitek
pouštěl s ostatními a dokázal je nějakým nepochopitelným způsobem řídit.
To vše Tonymu jen hrálo do karet, protože si nikdo nevšímal jeho.
Tracker, který Viktor stihl spolknout se hlásil
z opuštěné skladištní haly před ním, což znamená, že Lohyňa je taky uvnitř
s čeká, že do šestnácti minut dostane odpověď na ultimátum.
Hlavou mu proběhla vzpomínka na ten telefonát. Přenechat
město a zachránit tak bratra nebo ho obětovat a jít do války? V Tonyho
příručce byla pod termínem ultimátum jednoduchá definice a současně řešení:
zastřel je všechny a seber jim prachy.
Bylo to téměř jako za starých časů. Jenom teď měl navíc
neprůstřelnou taktickou vestu, helmu, kouřové granáty a jedny velice
univerzální kleště. Opravdu se už začínal bát, že tohle drahé vybavení nikdy
nevyzkouší v akci.
Podle všeho co viděl si jeho protivníci byli buď přiliš
jistí, nebo zapomněli, jak se tahle hra hraje. Nepokusili se odstínit tracker,
u dveří nikdo nestojí a, jak se ujistil, kamery jsou buď vypnuté nebo
v denním režimu a tedy teď v noci slepé. Zvážil ještě možnost, že
proti němu stojí parta dinosaurů, kteří neví ani zbla o moderní technice. Pohled
na hodinky a zbývá čtrnáct minut.
Přeběhl k žebříku, převody kleští zapracovaly a řetěz
povolil, takže mu nic nebránilo dostat se na střechu. Potichu se přesunul
k poklopu, který vedl někam dovnitř, ale byl zamčený zespoda. Zabral vší
silou, aby se k dostal k zámku, ale týraný kov vydával příliš mnoho
hluku.
Rozhlédl se po střeše, ale nenašel alternativní cestu
dovnitř. Bude muset k hlavním dveřím a přijde tak o čas a moment
překvapení. Podle hodinek mu zbývá už jen jedenáct minut. Z neveselých myšlenek
jej vytrhlo jakési šmátrání kolem poklopu. Někdo zevnitř asi zaslechl jeho
pokus o násilné vniknutí a rozhodl se zkontrolovat situaci. Což nejde provést
bez otevření. Před pikolou, za pikoulou, nikdo nesmí stát…
Nad střechu vykoukla hlava a pronesla „Ummm, je to
někdo?“ Přes hlavu se jí přesmýkla
improvizovaná smyčka z popruhu zbraně a jedním tahem ztlumila další pokusy
o komunikaci na snesitelné minimum. Navíc ji šlo prakticky využít
k vytažení zmítajícího se těla na střechu.
Čerstvý nebožtík měl na sobě bundu bundeswehru, která mu teď
byla platná jako… inu, mrtvému zimník. Zato Antonio ji použil jako jednoduchý
převlek. Že se mu bude hodit poznal, když slezl ze střechy do haly.
Došlápl na jakýsi můstek, který vedl po obvodu haly těsně
pod střechou. Drátěná konstrukce poskytovala skvělý výhled na celkem prázdnou
halu a nulové ochranu před zvědavými zraky nebo případnou střelbou. Naštěstí se
k ní neschylovalo, neboť všichni byli zalezlí ve velíně, který byl vyvýšen
asi dva metry nad okolní podlahu. Zaslechl odtamtud hlučný hovor. Tam musí
držet i jeho bratra.
Počkat… Ještě někdo byl na ochozu s ním. Světlo
v hale bylo nastaveno tak, že dopadalo do středu prostoru a obvod se nořil
v tmu. Krom místa zhruba naproti, kde jeden z grázlů něco kutil. Tony
nevěřícně zamrkal. Vážně? Selfie?!
Ledabylou chůzí přišel k narcistnímu budižkničemovi. Převlek
evidentně zafungoval, protože poslední slova byla „Hej, Filipe, podívej na -“.
Tiché lupnutí zlomeného vazu oznámilo poslední čtyři zbývající minuty.
Sešplhal dolů a vyhoupnul se jako kočka na plošinu kolem
velína. Opatrně nahlédl oknem. Jeho bratr byl želízky spojen se zbytkem
konstrukce. Kromě něj byli v místnosti čtyři chlapi ozbrojení od pohledu
jen pistolemi. V jednom z nich rozpoznal Juraje Lohyňu. Odhadem mu zbývají
tři minuty.
Připravil si jeden z kouřových granátů, ale pak se jeho
zrak svezl po spleti drátů, která byla u dveří velína svedena do jednoho masivního
tlačítka „V případě nouze. Tahem zapni / stiskem vypni.“ Antonio si řekl, že jeho
situace rozhodně je nouze a stiskem vypnul veškerou elektřinu v hale.
Všude krom velína padla tma. Zbývaly dvě minuty.
Jeden z chlapů vyběhl ven a rozhlížel se se scestnou
otázkou „Co se to sakra děje?“. Odpovědí mu byla delší dávka z Tonyho
zbraně. Dveřmi do velína se vkutálel kouřový granát a uvnitř spokojeně blafnul.
Zevnitř zazněly výstřely, střelci vevnitř nadělali ze dveří a přilehlé slabé
plechové stěny cedník. Tony zatím mimo palné pole vyměnil poloprázdný zásobník
za plný a oknem sledoval odkud se z cárů kouře objevují záblesky výstřelů.
Jakmile si byl jistý, kde stojí střelci a že netrefí Viktora, proměnil
výstřelem sklo v skleněný šrapnel a bullpup třikrát zapředl v krátkých
dávkách.
Kouř se nakonec rozplynul. Raněné nebylo potřeba ošetřovat.
O to se Antonio postaral. Jedním cvaknutím kleští pak osvobodil bratra.
„Díky, měls pravdu, byla to past…“
„To proberem jindy, ten hajzl Lohyňa nestřílel, takže se mu
podařilo z kouře uniknout. Vsadím se, že se ale nedostal daleko. Vem si
pistoli a jdeme!“
Žádné komentáře:
Okomentovat