Srdečné pozdravy #6

Goran se těžce opřel o zeď baráku. Drže se za břicho bojoval o dech. Když se to vezme kol a kolem, tak měl vlastně štěstí – teď už mohlo být po něm. Střela si asi vybrala nějakou šťastnější cestu. Měl si dát větší pozor. Mohlo ho napadnout, že ho bude někdo z policejní stanice sledovat.

Nezbývá než improvizovat, řekl si a vytáhl mobil. Během vytáčení čísla se snažil nevšímat si krve, která z něj pomalu prýštila.

„Viktore, špatná zpráva a dobrá zpráva. Musel jsem odhodit tvou pistolku. Jo, chápu, že byla po tátovi, ale nemohli mě s ní zatknout. Ne, nech mě domluvit. Mám pro tebe deal. Vyplatí ještě ten starej dědek odměnu za mou hlavu? A pořád ji chceš? Heh, tak pořádně poslouchej… “

Když o dvě hodiny později těžce zdolával schody anonymního vršovického činžáku musel v  každém patře čekat, než chytí dech. Obvaz zastavil na chvíli krvácení a čisté oblečení z něj málem udělalo nového člověka. Před dveřmi s povědomou jmenovkou si byl téměř jist, že během pár chvil omdlí. Kdyby měl jenom více času! Zvonek nefungoval, tak zabušil na dveře.

„Mášo, to jsem já, Goran. Otevři!“

Za dveřmi byl slyšet šramot. Chtěl už tlouct znovu, ale bolestí zostřeným sluchem zachytil útržky vzrušeného šeptaného rozhovoru na druhé straně. Jeden hlas přemlouval ten druhý. Nakonec zřetelně vybuchl: „…když je tvůj příbuzný a jel z takové dálky, tak ho musíš aspoň pozdravit!“ A dveře se prudce otevřely. Stála v nich dívka, něco přes dvacet let, za kterou trucovitě postávala Máša, jak si ji pamatoval. Sergejova dcera z prvního manželství. Polkl poznámku o tom, jak za tu dobu vyrostla.

„Dobrý den, pane… Je vám dobře? Jste strašně bledý… nedáte si kafe? Pojďte dál!“ spustila Mášina vrstevnice ve dveřích.

„Potřebuju jen něco vyřídit Máše a hned půjdu… Vy tu taky bydlíte?“

„My tu bydlíme. Spolu. A tobě do toho nic není a nikomu do toho nic není!“ pustila se do Gorana Máša.

„Pojďte si sednout do kuchyně a ty Mášo pojď sem.“

Než se Goran zhroutil do laciné Ikea židle, zaznamenal za dveřmi vedlejšího pokoje hádku obou žen, která mu připomněla, proč se nikdy neoženil.

Máša se vrátila o něco pokornější. Sedla si proti němu a založila ruce na prsa.

„Posílá mě tvůj otec. Je to hodně soukromé. Bylo by lepší, kdybychom… “ spustil.

„Jen ať Natálie slyší, co je můj otec zač, protože je to ten …“ rozohňovala se postupně Máša.

„Tvůj otec je mrtvý.“

V ten moment by se dalo ticho krájet.

„Pustil se do riskantních obchodů a udělal si nepřátele z vlivných lidí. Jeden z nich mě poslal, abych… abych ho zabil. Mohl jsem odmítnout…“

Máša vstala od stolu, až porazila židli a pohledem, který zraňoval probodávala svého strýce.

„Tys ho… Jak jsi mohl! Vlastního bratra! Ty hnusnej…“

„Ticho! Sedni si a poslouchej,“ poručil Goran proměněným hlasem.

„Kdybych odmítl, stejně by ho našel někdo jiný. Takhle jsem zařídil aspoň, aby mohla utéct jeho rodina – po smrti tvé matky se znova oženil a má… měl dvě děti. Nebylo to jednoduché a jestli si myslíš, že jsem z toho vyvázl zadarmo… No to je jedno. Prý ti dal náhrdelník s fotkou tvé matky. Máš ho?“

„Mám. Nosím ho…“

„Dobře. Je v něm kombinace, která otevře tohle,“ položil na stůl svůj kufřík. „Jeho poslední přání bylo, abych tě našel a předal ti to.“

„Jestli si myslel, že tím vynahradí promeškané roky, kdy mi nebyl otcem…“ vyhrkla Máša, ale její hlas ji zradil a do očí se vyvalily slzy. Goran vstal a snažil se, aby nebylo vidět, jak se mu klepou kolena. Ztráta krve byla znát více a více. Položil své neteři ruku na třesoucí se rameno.

„Je mi líto, co se stalo. A ať už byl jakýmkoli rodičem, vím jedno. Tvůj táta žil a umřel jako čestnej chlap, kterej uměl vyhrávat a uměl i prohrát. Zkus si ho tak zapamatovat.“

Bouchly dveře na ulici a Goran cítil neuvěřitelnou lehkost, když za sebou nechal ten kufr, a vše, co bylo v něm a co s ním souviselo. Z jakéhosi stínu se vedle něj vyloupl známý mafián.

„Vyřízeno?“ zeptal se Viktor, zatímco kráčeli bok po boku za roh.

„Hm, nojo. Sledoval mě někdo?“

„Nikdo, ani myš tu neproběhla. Hele, co bylo v tom kufru?“

„Netuším. To bylo mezi otcem a jeho dcerou. Tak platí tvé slovo?“

„Že se tu nikdy nic nestalo? Platí a vždycky platit bude!“

V tichu pak došli mezi opuštěné garáže.

„Dál nejdeme. Tady to končí. Jak to provedeme?“ otočil se Viktor na Gorana.

„Dvě rány na srdce, jako to dostal brácha.“

„O.K.“ zapředl Viktor a v ten moment se mu v ruce objevil revolver. Dvě rány zazněly v rychlém rytmu.
 „Ten mizera lhal. Bolí to,“ byla Goranova poslední slova.