Srdečné pozdravy #2

„Musel jsem cestovat nalehko, takže nejblíže ke zbrani má dlažební kostka, co mám na dně tašky…“

„Haha.“

„Ne, vážně! A vůbec, nemůžeme počkat, než mi přinesou pivo? Slyšel jsem, že ta česká jsou vyhlášená.“

„Pivo? V tomhle podniku? Co tu mají za značku?“

„Nějaký… Bráník?“

Mladík vytřeštil oči.

„Chápu, že to má být vaše poslední pivo… ale jestli to chcete ukončit takhle, tak já vás raději zastřelím… a budete to mít bez trápení!“

Kolem stolu panovalo několik vteřin napjaté ticho. Pak jednomu z nich začalo cukat v koutku a za moment se na řehtající se dvojici pohoršeně ohlížel zbytek hospody.

„Dobře, odměnu za vaši hlavu si pořád chci nechat, ale aspoň vám předvedu nějaké lepší pivo. Ovšem za podmínky, že mi nedáte záminku vás zastřelit.“

Ti dva spolu uzavřeli dohodu a společně pak v jiném podniku ve staré Praze pokořili nějaké lepší pivo. Gentlemanská dohoda však rychle vypršela v okamžiku, kdy opustili zakouřený lokál. Stalo se to takhle.

Ten starší, který mimochodem nedoluštil tu křížovku, zrovna říkal:

„To mě na Praze zaráží. Nehraje si na uměleckou nebo moderní, je úplně surrealistická. No jasně! Jdeš po ulici a bum! Klečící ženská z malých kovových kostek. Zahneš za roh a tam jede chlápek na ramenou prázdného kabátu. A nebo, a to mě dostalo nejvíc, vezmete svého svatého, asi jedinou autoritu co tu uznáváte, protože, já nevím proč, ale zvonili jste u něj klíčema, ne? Tak ho vezmete a posadíte ho na břicho jeho koně a pověsíte za nohy! Já teda nejsem zdejší, kdyby mě sem neposlal bratr, tak sem určitě nejedu, tak mě zajímá, co na to říkáš třeba ty?“

„Mne se neptej, já tu jen zabíjím lidi za peníze…“

„Možná, Viktore, potřebuješ novou perspektivu.“

A nečekal na odpověď.  Dlažební kostka v síťovce přistála na lebku domácího mafiána, což ukončilo jejich zápas 1:0 na K.O. v prvním kole. Ještě dříve než začal.

Viktor se probral na dlažbě a obestírala ho tma. Divoce zamrkal, než zjistil, že mu někdo přes hlavu přehodil dvojstranu novin – s povědomou tajenkou. Vedle hlavy našel zákeřnou žulovou kostku, která teď však sloužila jen jako závaží na knize ruského autora o jakési Hlídce. Zatímco beznadějně pátral po své pistoli a telefonu, našel načmáraný vzkaz:

„Výměna. Moje zbraň za tvou zbraň, moje kniha za tvůj telefon. Díky, Goran.“